O novorozenci nalezeném za Rakouska -Uherska v roce 1899
na břehu řeky Morávky

Byl jednou jeden panelák v Ostravě - Porubě a v něm bydleli dva krajané z podhorských vesniček. První, co prožil drsné dětství v Raškovicích a druhý z Pražma, co o tom napsal.

Na podzim roku 1899 šla paní Mikolášová z Raškovic k řezníkovi do Vyšních Lhot pro maso, protože ji přišel soused orat políčko. Když přišla k lávce přes řeku Morávku, uviděla na břehu řeky peřinku s novorozencem. Tenkrát nebyly kočárky a dítě se zabalovalo do zvlášť zhotoveného péřového polštáře a nosilo se na rukou nebo v pěstunce. To zase byl široký tkaný popruh, který se přehodil přes rameno a na hrudníku se děcko upevnilo. Tím měla žena volné ruce a mohla nést tašky.

Paní Mikolášová se rozhlédla, jestli se někdo nachází v blízkosti, komu dítě patří. Po chvíli dítě vzala, aby se neskulilo do vody a vrátila se s ním domů. V peřince po rozbalení našla lístek se jménem Karel Kola a ohlásila to starostovi. O dítě se nikdo nepřihlásil. Mikolášovi, přesto že měli děti, starali se o Karla až do jeho šesti let. Občas od obce dostali pár korun za výchovu nalezeného dítěte. Po šestém roce zavedli Karla ke starostovi a ten jej dal většímu raškovickému sedlákovi, aby se o hocha staral. Na Nový rok dal sedlák Karlovi pecen chleba
a zavedl ho zpět ke starostovi. Starosta předal Karla dalšímu sedlákovi, a tak se to opakovalo dokola. Karel sloužil do patnácti let u několika sedláků.

Dětem, které rodiče odložili, se říkalo „podhaz“. Takové dítě nesmělo vejít do kuchyně na statku (gruntu). Muselo spát v místnosti mezi chlévem a maštalí, kde se připravovalo pití (ľucha) a krmení (řizna) pro dobytek. Spal na lůžku zbitém z prken (desek) vystlanou slámou a přikrýval se dekou. Tu mu také služka donesla občas nějaké jídlo. Sloužícím se tehdy většinou dávalo jen bezmasé jídlo. Obvykle to byly brambory (kobzole) se zelím, kobzole s kyškou a také režná krupice. Žito (obili) se namlelo (navrtilo) na žernách a krupice se pak přesila přes řídké sítko. Kaše byla tmavá a výživná. Kobzolové placky se pekly přímo na plotně pece. Placky o průměru až 40 cm se jedly neomaštěné a čajem, bílou nebo černou kávou žitovkou. Karel dostával jídlo ještě podřadnější. Někdy mu služka donesla pod zástěrou (fěrtuchem) něco lepšího, aby to hospodyně neviděla. Služky a pacholci z gruntu jedli v kuchyni a spali v komoře.

Karel vyprávěl: „Rano přišel sedlak (gazda) do řizny, zavadil o mně nohu a zavolal, vstavej podhaze, je třeba nakrmit kravy. Když jsem kravy nakrmil, šel jsem je pasť. “ Do školy jej sedláci posílali jen zřídka, obvykle za deštivého nebo zimního počasí a to ještě po napomenutí řídícího učitele (rechtora). Učil se jen když pásal krávy nebo v řizně. Tam se svítilo petrolejovou lampou (letarňu) jen večer při obsluhování dobytka. Musel se šetřit petrolej. Přesto Karel uměl dobře číst i psát. Později hodně četl a mnohokrát si přečetl brožurku „Památník Raškovic a okolí“, kde prožil svoje dětství. Památník byl Jaroslavem Ludvíkem Mikolášem vydán v roce 1912. Když pak ve stáří špatně viděl, tak mu z něj občas četla jeho dcera. Brožura byla za těch 80 let čtení již značně opotřebovaná. Dnes se těžko najde písmák, který by napsal dějiny obce Raškovice před rokem 1910 takovým lidovým stylem, který se tak dobře čte.

Ve škole se mu spolužáci posmívali, že nemá ani mámu ani tátu, proto se sním moc nekamarádili. Oblečení míval chatrné obvykle po někom. Od časného jara pokud nebyl sníh až do zimy chodil boso i po strništích a po cestách (šutrovkách). Přestože sloužil u sedláků, míval často hlad. Když šel náhodou kolem dobrých sousedů, zavolali na něj a dali mu kousek chleba nebo jiné jídlo a pravili: „Pojez synku bo ti na gruntě nědaju moc pojesť“. Nejlépe se měl, když byl rok na faře. Tam nemíval hlad a jezdil jako pomocník s koňským kočárem.

Když měl Karel 15 let sešel se jednou s kamarády z Vyšních Lhot. Kamarádi ho verbovali, aby šel s nimi pracovat (robiť) do Ostravy do železáren. „Něbuď hlupy a nědři se u sedloka“. Jenže zjistil, že jeho matka pocházela z Vyšních Lhot, a když ho pohodila, tak odešla někde na Prajsko. Tenkrát se lidé nehledali jako dnes, nebyl takový úřednický aparát. Jeden četník měl na starosti dvě i víc obcí a chodil pěšky. Karel musel proto jít do Vyšních Lhot a požádat starostu o svolení a aby mu vystavil pracovní knížku. Bez ní by jej nikde nepřijali. To nebylo tak jednoduché. Rozhodl se a šel pro tu knížku ke starostovi. Jenže hned na prahu gruntu ho zastavila starostova žena, že jako podhazovi mu nedovolí jít dovnitř. Tudíž se ke starostovi nedostal. Tenkrát starosta úřadoval doma, obvykle v kuchyni. Když tak šel cestou se slzami
v očích, potkal rechtora a ten se ho zeptal, proč pláče. Karel mu řekl, že ho kamarádi verbujou do Ostravy, a že ho starostová nepustila dovnitř. Rechtor mu řekl: „Pojď se mnou a já ti to u starosty zařídím, aby Ti dal tu pracovní knížku“. Jenže, když došli ke vchodu, zase je oba paní starostová zastavila, že ten podhaz dovnitř nesmí, ale rechtor pravil: „Pojď synku, jsi člověk jako každý jiný“. Vešli dovnitř a starosta nejdříve dělal drahoty, že ho nikde nepustí, že se
z něho v Ostravě stane lajdák (galgan), že ho pak žandáři dovedou šupem zpátky, a že udělá obci ostudu (haňbu). Na nátlak a rozmluvu rechtora nakonec starosta Karlovi pracovní knížku vydal, ale neobešlo se to bez láteření. Též mu tou knížkou klepal po hlavě a vyhrožoval: „Běda, jestli Tě žandáři dovedou zpět!“ Vyprávěl mi to několikrát a ve svých  90 letech pravil: “Eště dneska mě boli ta hlava, jak mi po ni mlatil tou knižkou“.

Karel s pracovní knížkou odešel do Ostravy jako patnáctiletý nezkušený kluk z dědiny s nuzným oblečením a bez peněz. Kamarádi mu našli ubytování na ubytovně (kasárně) vedle „Žofinky“, kde pak nějaký čas pracoval. Na světnici v ubytovně bydlelo 15 mužů, kteří pracovali na směny. Jedni přicházeli z odpolední šichty, jiní vstávali brzo na ranní šichtu
a další se chtěli zase přes den vyspat po noční šichtě, a tak se navzájem rušili. Plnoletost byla tehdy ve 21 letech, proto Karel mohl dělat jen pomocníka struskaře. Uklízel kolem tavících pecí a zametal okuje metlou z březového proutí. Tenkrát byla dvanáctihodinová pracovní doba.

Později přešel k vysokým pecím do Vítkovic. Tam mimo jiné vykládal ručně kusy rudy z vagónů, která se dovážela nemletá. Pak přešel do staré ocelárny (Rotschildka) k tavícím pecím a přestěhoval se do Vítkovic do ubytovny (Bílé kasárny) na Pohraniční ulici. Na ubytovně Karel po směně někdy zašel starším spolubydlícím do kantýny na nákup, do jídelny pro černou kávu. Oni mu zase na oplátku, když přijeli z domova od svých rodin, přivezli nějaký ten koláč, či jiné dobroty. Karel se totiž stravoval jen v závodní jídelně, kde se vařilo skromné jídlo. Starší spolubydlící Karlovi rovněž v ledačems poradili a pomohli jako svému synovi.

Na konci I. světové války začátkem roku 1918 narukoval Karel na vojnu. To měl 18 let. Jelikož neměl nikoho, komu by svěřil své osobní věci, které si pořídil za tři roky, poprosil uklízečku (bedynerku) z ubytovny, aby mu ve svém bytě uložila jeho věci na dobu, co bude na vojně. V případě, že se z vojny nevrátí, aby to pak někomu podarovala. Se všemi se rozloučil a narukoval k armádě.

Na nádvoří útvaru seděli všichni povolanci na svých dřevěných kufrech, které si museli nechat udělat u stolaře za své peníze. Pojednou se u něj zastavil četař (cukfíra) a zeptal se ho: „Nejsi ty Kolečka z Raškovic?“ Karel odpověděl: „Sem ujičku (strýčku)“. Tenkrát bylo zvykem na vesnici oslovovat starší pány ujičku. Karel poznal, že četař je pan Carbol z Raškovic. Četař mu přikázal, že na vojně musí oslovovat každého podle hodnosti. Dále mu řekl. Když už ses měl v dětství u cizích lidí tak zle, tak Ti pomohu, aby ses měl alespoň na vojně trochu lépe. Poradil mu, aby se snažil udělat základní výcvik co nejlépe a on mu pak najde místo u známého lajtnanta za sluhu (pucfleka). Jako pucflek u lajtnanta Karkošky se měl opravdu dobře. Nosil mu z kantýny jídlo, dělal nákupy, balil (štopoval) cigarety – sám ale nekouřil, čistil boty a uniformu. S lajtnantem Karkoškou museli také odjet na frontu. Karkoška byl zkušený a snažil se na frontu do Itálie dojet co nejpozději. Když do Udine přijeli, to se již rýsoval konec války. Karkoška se rozhodl raději ihned pro cestu zpět, pokud není velký nával na vlak. Když se blížili k Rakouským hranicím, válka skončila. Pak pokračovali směr Petřvald u Karviné, kde Karkoška bydlel. Karel si několik dnů v Petřvaldě odpočinul. Štajger Karkoška mu nabídl, aby šel k němu pracovat na šachtu, že se bude mít
u něj v práci dobře. Ale Karel mu za všechno poděkoval a dal se na cestu domů – do Ostravy.

Karel se snažil sekat dobrotu na vojně i na závěrečném cvičení a později o něm vyšel článeček v časopise „Naše vojsko“. Karel byl humorné, menší ale zdatné postavy. Na vojně měl přezdívku „Švejk“. Zažloutlý časopis měl Karel stále uschován a následuje text článku:

Krycí posici obsadila od mé roty také jedna četa a v ní byl voják „Švejk“. Postavou malý, takže ta plná polní mu nějak neslušela. Bylo totiž na něm vidět víc výstroje a výzbroje než jeho sama. Poslední v trojstupech roty, ne však poslední v pochodu a při práci. A také ne poslední v humoru!
Kde byl náš Švejk, ta četa něco vydržela.
Stalo se, že četa, co obsadila posici, musila hned ustoupit. Ustupovala po družstvech a v posledním družstvu byl Švejk. Co to bylo platné, že kmital nohama, jak mohl, když je měl krátké. Jiný udělal krok, zatím co Švejk musil udělat dva! V tom spěchu ho nějak tlačila torba.
Když ustupovalo jeho družstvo vesnicí, kde se vzal, tu se vzal – nepřítel. Tři muži a zabraňují mu cestu ústupu.
Nevím, tlačila-li ho ta torba tak, nebo co se mu stalo, ale Švejk kulhal. Nepřítel ho nechtěl pustit, avšak milý Švejk se nedal:
„Jsem marod, poslali mě k trénu. Hledám trén – neviděli jste tu náš trén?“
„Neviděli.“
„To já musím k trénu, musím za nimi, jsem marod, marod, oni mi už ujeli“.
A Švejk jde dál, nikdo ho nezdržuje.
Když byl už na konci vsi na kopci, ohlídl situaci nepřítele, pohodil torbu na zádech, ušklíbl se nad tím, jak nepřítele přelstil a prohodil: „Moc wert!“
Za chvíli byl u čety. Tam ho přivítali s otevřenou náručí, neboť ho měli za ztracena,
„Švejk se vrátil,“ šlo od úst k ústům.
Svůj příchod šel ohlásit veliteli čety, který byl právě u mne a hlásil mi, co viděl, potom také, co zažil. Když jsem ho pochválil, že jsem s ním spokojen, odpověděl: „Moc wert!“

Na konci článku byla fotografie, kde stál Karel se spolubojovníkem, kterému byl ani ne po ramena.

Když se vrátil z vojny do Ostravy, nejdříve se zastavil pro své věci u paní bedynerky, co si u ní schoval před vojnou. Byla velmi ráda, že se vrátil zdravý a též ostatní jej mile přivítali. Karel se šel znovu přihlásit do Vítkovických železáren v ulici Kotkova na osobní oddělení. Ubytoval se opět v Bílých kasárnách a do práce nastoupil do staré ocelárny. Po dostavění nové ocelárny přešel tam také k tavícím pecím jako zástupce taviče.

Karel byl menší postavy asi 155 cm, zato širší v hrudníku a ramenou. Později se seznámil s Annou, která dělala v závodní jídelně, kde se Karel stravoval. Když se chtěl oženit, neměl rodný list, proto musel projít okolní fary Skalici, Morávku, Dobrou, Staré Město a nakonec zjistil, že byl pokřtěn ve Frýdku jako syn Apoleny… svobodné matky. Oženil se ve věku 24 let s Annou. Nejdříve bydleli v Ostravě - Vítkovicích . Tam se jim narodila jediná dcera
a později v Ostravě - Hulvákách v závodním bytě blízko vrátnice závodu, ve kterém pracoval.

Jednou se rozhodl, že navštíví obec Raškovice, kde vyrůstal. Vzal si sváteční oblek, klobouk (italský vzor „Borsalino“) a hůlčičku (špacírštok) tehdy módní. Když dojel do Raškovic, měli zrovna „Posudek“. To starosta a jeho zástupce přečetli občanům výsledky hospodaření tj. příjmy a výdaje obce a dění v obci v minulém roce. Další den byla posudková zábava (ples) v obecním hostinci (obecníku). Karel dojel ve chvíli, kdy už probíhala zábava, takže se dobře trefil. Vešel do šenku, což byla větší místnost a u dveří byl výčepní pult. Tehdy pod stropem visely petrolejové lampy, ve středu místnosti stál železný pec, v němž se topilo dřevem. Na posudkovou zábavu se dostavilo nejvíc spoluobčanů, protože se podával zdarma na účet obce guláš a pivo ze soudku. To přišli i občané, kteří jinak celý rok do šenku nepřišli, hlavně starší ženy. Kolem zdi se daly dřevěné sudy (25 l), na ně se položily fošny. Tam seděly hlavně ty starší ženy. Na to sedí písnička: A co je tam po tych babach, co tam seďo na tych lavach, nic něpiju, nětancuju, enem o nas klebetuju atd. Když se Karel rozhlédl po sále, poznal některé bývalé spoluobčany, kteří se k němu hlásili. Prý kde se tu bere a že  je z něho šumný synek. Povykládal si s nimi. Pak dal šenkýři peníze na flašku Vojkovské hořké (Glezingerky). To podle výrobce z Vojkovic, aby počastoval ty ženy sedící kolem zdi. Mladí buď tančili nebo seděli u stolů. Vedle šenku byla „extrovňa“, menší místnost pro lepší společnost. Karel se zeptal, kdo že tam je. Řekli mu, že je tam též starosta. Karel se rozhodl, že tam vstoupí, ale nejdříve si dal na kuráž dvě velké štamprle. Zaklepal na dveře a do extrovny vstoupil s křesťanským pozdravem Pochválen buď atd. Pak řekl starostovi, že ho šupem přivedli žandáři zpět. Starosta nato: „Ale Kolečko, to není pravda. Ty jsi teď šikovný synek. Kde se tu bereš“. Karel mu řekl: „Přišel sem Vam poděkovat zato, jak stě se mnu, když sem byl maly nahravali, nadavali mi do podhazu. Ja sem nemoh zato, že sem byl syn svobodne matky, že mě zaněchala a že sem musel trpěť za jeji hřich. To vam nikdy nezapomenu a neodpustim.“ Otočil se a vyšel z extrovny do šenku, kde se rozloučil ještě s některými občany, pak odešel
a do Raškovic dlouhá léta nepřišel.

Karel již v dětství věděl, že má dvě sestry, každá sloužila v jiné vesnici, ale nesměli se stýkat.. Se starší sestrou se nikdy nesetkal. S mladší sestrou se poprvé setkal, když měl asi 50 let. To syn mladší sestry Františky Alfons, jeho synovec vyhledal Karla v železárnách a pak už se se sestrou, která měla čtyři děti, setkávali častěji. Bydlela ve Vyšních Lhotách.

Když v roce 1952 vznikla ve Vítkovických železárnách kontrola jakosti materiálu, byli v ní zaměstnáni převážně zlikvidovaní soukromí živnostníci a ženy z domácnosti. Rovněž k peci, kde byl Karel zástupcem taviče, byla přidělena jedna žena z domácnosti jako kvalitářka. Jednou před odpichem tavby se Karel s kvalitářkou nepohodl. On chtěl podle své dlouholeté praxe uskutečnit odpich tavby, ale ona tvrdila, že její měřidlo ukazuje nízkou teplotu a odpich nepovolí. Karel šel za mistrem, že mu tam nebude poroučet ženská, co tomu nerozumí a řekl, že buď odejde ta ženská nebo on. Mistr nemohl zrušit kvalitářku, tak Karel odešel dělat na nádvoří (plac). Tam za pomocí jeřábu vyklopoval z kokil strusku (šlaku). Byl to odpad z tavení, ze kterého se ve struskovém mlýně mlelo hnojivo pro zemědělství tzv. Thomasova moučka. Když se Karlovi práce nedařila, šlaka z kokily nechtěla vypadnout, musel kokilu víckrát vyklopit. To ho vždy rozčílilo, až praštil kloboukem o zem a pošlapal ho, Tím se uklidnil a vyklopoval dál. Spolupracovníci, kteří to viděli, tak říkali: „Už ho to zase drží, bo se mu robota nědaří“. U vyklopování kokil pracoval až do důchodu.

V železárenském horkém prostředí pracoval od patnácti do šedesáti, celkem 45 let. Za tu dobu byl jen 46 dnů na nemocenské a v tom bylo popálení, když při odlévaní odskočily jiskry. Přestože Karel neměl rodiče, vyrůstal v drsném prostředí u cizích lidí a od patnácti let žil v Ostravě. Často říkával: „V životě sem nebyl potrestany ani u sudu, neskluznul sem mezi galgany a někuřim.“ Jen občas si dal nějakou tu štamprli a k tomu pivo, vždyť dělal v horkém provozu a tam se hodně vypotil. Pil dost čaje, černé kávy u pece a pivo v kantýně. Když ovdověl v 65 letech, tak bydlel skoro 28 let u dcery v Porubě (do jeho 93 let!).

Když měl Karel přes 75 let, nasedli jsme spolu na vlak a ve Frýdku přestoupili na autobus do Skalice. Pak jsme šli půl hodiny pěšky do Raškovic. Prošli jsme vesnicí, zastavili se u domku (dřevjanky), která teď slouží jako chata. Tam žil Karel u Mikoláše do šesti let. Zašli jsme k řece, kde byl nalezen, ukázal mi stavení, kde tenkrát sloužil, kde chodil do školy, kde chodil pro klíč od kapličky a odemykal ji před večerem v měsíci květnu. Kde se pak konala májová pobožnost. Pak kapličku zamykal a klíč odnesl do vedlejšího domu. Vyprávěl, kde se večer chodil koupat na Skotnicovo pleso, atd. Zastavili jsme se u paní Binderové, která Karla znala z mládí, povykládali jsme cestou s některými občany. Ukázal mi také, který stolař mu udělal vojenský kufr. Pak jsme pokračovali směr Pražmo, zastavili jsme se u mé sestry a zašli na Zlaň na hřbitov. Potom jsme jeli na Krásnou opět k další mé sestře a k večeru jsme se vrátili do Poruby. V jeho letech jsme ušli přes 10 kilometrů. Bylo to naposled, co byl v Raškovicích, ve vesnici, o které mi pak ještě mockrát vyprávěl. Měl dobrou paměť i v 92 letech a říkával: „Eště včil to před sebu všecko vidím.“ Karel byl o 30 let starší než já.

S Karlem jsem se seznámil, když měl 70 let, po nastěhování do paneláku. Zjistili jsme, že jsme krajané ze sousedních vesnic. Často jsme se navštěvovali a on mi znovu a znovu vyprávěl zážitky z dětství. Když ke mně přišla některá moje sestra, zašel jsem pro Karla, aby

ji také něco povykládal, protože obě znaly Raškovice a zajímalo je to. Někdy si také zanotoval: „Vesničko ma pod Prašivou, s poezii tak dumavou, jak v pohadce o tobě snim atd.“

Ještě se vrátím ke společné procházce po Raškovicích. Při chůzi mi ukazoval, kde který gazda přegazdoval grunt, propil nebo prohrál v kartách, kde se vydávalo nejšumnější divča z dědiny a bralo si učitele. A zavzpomínal: „To mladěnci doněsli březky z řečiska a postavili se kolem chodnika od chalupy ku cestě po obuch stranach. Nivěsta se žinichem jeli v kolase a veselnici na ověnčinym žebřiňoku a při tym juchali, bo už měli někeři cosi vypite. Paru kluku se napiplalo po hubě sazami, aby jich něbylo poznať a šraňkovali. To dali přes cestu žerď
a vybirali od veselniku pynize nebo tež dostali flašku gořolky. To se potym v dědině o tym dluho vyklodalo, jake měla nivěsta šumne šaty, jak dluhy měla zavoj a jaku měl žinich šlajfku. Tak se lude v tyn čas uměli zabaviť.“

V 90 letech Karlovi nohy už tak dobře nesloužily, tak jsem ho pak občas navštěvoval já. Když jsem se někdy nezastavil tak týden, tak mě přivítal: „Pane, Vy stě zapomenul na Boži přikazani. Navštěvovat buděš stare a nemocne lidi. Vitě, jak rad bych se ěště podival do Raškovic, ale viditě, už mi nožky nesluži.“ Měl spojené dvě křesla, aby si mohl i lehnout. Houpal nohama a pravil: „Jak ja sem kdysi běhal.“ Myslel tím, jak chodil. Když se odněkud ve stáří vrátil – z nemocnice, z léčebny nebo od lékaře - a vešel do své místnosti, kterou nazýval bungalov, řekl: „Zlatý domove.“

Povyprávěl nám toho tolik, že by se dala napsat o tom kniha. Já mám ale celý život špatnou paměť. Již v dětství jsem měl potíže ve škole. V roce 1943 jsem v 6. třídě obdržel historickou známku šestku z měřičství. Ta známka byla jen půl roku pokusně / 5 - sotva dostatečný
a 6 - nedostatečný/. Tudíž berte to napsané historické vzpomínání o starším krajanovi podle toho!

V dnešní době si myslíme, jak se máme špatně, závidíme těm, kteří něco dokázali, mají vyšší postavení a tím mají samozřejmě větší příjmy. Lidé si odvykli starat se o sebe a stěžují si, že se o ně stát málo stará. Proto je třeba občas si připomenout, jak kdysi měli lidé těžký život. Brali to jako samozřejmost a možná byli spokojenější nežli my dnes. Buďme rádi, že jsme se nenarodili třeba v Africe nebo v 17. století.

Zaznamenal v roce 1997 Valentin Švrčina Upravil Jan Muroň

Raška 4/2023

 

 

---

Předchozí článek: Pražmové na frýdeckém panství

Následující článek: 100 let Měšťanské školy v Raškovicích